O Železného psa 20.8. 2016

22. srpna 2016 v 17:13 | Katka |  Canicross
Po roce jsme byly s Jukou opět, již počtvrté na triatlonu O železného psa. Byla to jako vždy úžasná akce, jen kamarádi nám tam chyběli. Juka si tentokrát naplánovala hárání, tak jsme startovaly poslední. Plavalo se mi pěkně, tentokrát pořádně a s brýlemi. Při startu kola mě zdržel pásek zamotaný do řetězu. Nebýt hodné paní, co mi pomohla, asi bych se po pár metrech vyflakala. Kolo jsme daly standardně, moc jsem Juku nehnala a nechala ji napít na občerstvovačce i při změně na běh. Mně se běželo i s rýmou a kašlem dobře, ale Jučínce bylo asi vedro, evidentně ji to nebavilo, takže jsem ji musela popohánět, aby neválela vodítko po zemi. Výsledek tedy asi nebude nic moc, ale užily jsme si to. Juka dostala koláč, já párek a ještě jsme se došly projít a podívat na písečnou dunu.

Náš letošní čas 48:38 (podobný jako loni) vystačil na 8. místo.
 

Výlet z Lukavce na Strážiště 3.8. 2016

22. srpna 2016 v 17:11 | Katka |  Výlety
Tato půldenní vycházka nám zpestřila domácí dovolenou. Zachtělo se nám někam, kde jsme ještě nebyly. Po dlouhém chození na dovolené minulý týden nám bohatě postačila asi 9 km trasa z obce Lukavec na vrch Stražiště a zpět.

Hned u Lukavce jsem to vzala špatnou cestou, a pak jsme se trochu motaly v lese, ale nakonec jsme našly turistickou značku a už si užívaly procházky. Všude bylo plno houbařů, sem tam cyklista, jinak ticho a klid a první ostružiny a jeřabiny.
Napily jsme se ze "zázračné" studánky, vylezly na samotný vrchol hory (744 m)


Trasa je moc pěkná a určitě stojí za zopakování nebo nějakou prodlouženou variantu.


O železného psa 2015

30. srpna 2015 v 18:52 | Katka |  Canicross
Triatlon O železného psa je naše snad nejoblíbenější akce. Jednak je to pořádná výzva a důvod k trénování, ale hlavně je to neskutečně pohodová akce plná legrace a samozřejmě plná psů. Už potřetí jsem se zúčastnily s Jukou. Jučínka, ač má od dvou let problémy s artritidou, byla přes léto opět v dobré formě, měly jsme celkem natrénováno, takže nic nám nebránilo vyrazit. Bez Juky by to totiž nešlo. Vždy když vidím týmy, které zápasí s tím, že pejsek neplave rovně, ale kolem dokola hlavy páníka, případně na hlavě páníka nebo u kola neběží dopředu, ale kouká, kde co lítá, vidím, jak by to dopadlo s Krupicí nebo Honey. Takže Juko, jsi poklad!

Letos jsme za časného jitra vyrazili k Sadské v plné sestavě včetně páníčka. Jeho hlavní úloha byla fotografování a výpomoc při přestrojování mezi disciplínami. Ráno bylo skvostné, krásný a horký den před námi. Trochu nevyspání jednak z cestovní horečky a druhak proto, že večer domácí kocour Alfík v nestřežený okamžik pláchnul na zahradu a podařilo se ho odlovit až před půlnocí. Na místo jsme trefila tentokrát bez jediného bloudění přivítala nás známá scenérie se stany, obytnými vozy a všudypřítomnými psy.

Na startu na plavání jsem byla tentokrát s velkým předstihem. Bohužel až moc velkým, takže se na nás vyvalil rotvajler ze sousední zahrady. Ačkoliv se blížil celkem pomalu, jeho majitelé v klídku seděli dál v křesle a přes moje varování "bacha" a můj následný (asi histerický) řev se zmohli jen na chabý pokus o přivolání. Takže jsem sundavala vrčícího RTW z přikrčené Juky (aspoň že měl obojek) a říkala jsme si, že to pěkně začíná, že budu asi brzy dost prokousnutá. Naštěstí to nemyslel vážně a jen machroval a nakonec se slimejším krokem konečně dostavil majitel, aby si ho odvlekl. Tak jsme šly dál, Juka v celkem pohodičce a já málem infarkt. Je fér říct, že se pán přišel omluvit.


No ale dál už to byla jen paráda. Plavání jde Juce na jedničku a já se taky snažila. Tentokrát jsem vyhrábla ze dna skříně prastarý trikot, a tak jsem ušetřila nějakou tu minutu za převlékání. A pak už jsme letěly na kole. Musím říct, že Juky zápal pro závod nebyl takový jako loni, ale i tak makala pěkně. Cestou jsme se stále střídaly se dvěma dalšími závodníky, kterým moc netáhli psi a proto jsme je neustále porůznu dojížděly a pak zase oni nás (pes pochopitelně valil za Jukou a když nás předběhl, zase se za ní otáčel a netáhl :-)) Až jsem nás všechny na jednom místě omylem svedla z cesty, jelikož jsme se nechala zmást nějakou paní na kole, která k závodu vůbec nepatřila. Naštěstí mi po pár metrech došlo, že tu pásku jsem asi přejíždět neměla, a všichni jsme se zase otočili a vrátili na správnou trasu. No minutu nás to stálo určitě. Do cíle kol jsme dojeli skoro společně. Při odkládání kola nám pomohl páníček a Juka se napojila a byla polita vodou.

Prvních pár kroků běhu se mi podlamovaly nohy, které ještě nepochopily, že teď už se nejede, že se běží. To je pro mne vždycky nejhorší okamžik triatlonu. Naše trojice souputníků se ještě chvíli držela pohromadě, ale v běhu jsem na ně už ani náhodou neměla a tak jsme s Jukou na trase osaměly. Jučínce se evidentně už moc nechtělo, ale aspoň do půlky běžela statečně na napnutém vodítku. Občerstvovačka v půlce přišla Juce k duhu a mohla se tam napít a já jí co nejvíc namočila břicho. Druhou půlku už jsem ji musela dost povzbuzovat, aby se moc nezpomalovala. Tak jsme běžely takovým spíš horším tréninkovým tempem. Nicméně do cíle jsme dorazily živy a zdrávy v čase 0:48 min, který vystačil na krásné 9. místo z 23 závodnic.


V cíli nás čekal páníček s miskou vody a celý lavor na koupání. Juka mě trochu vyděsila, když sebou práskla na trávu a pak na cestu (že by horký písek víc chladil?) a když jsem chtěla, aby vstala, divně pletla nohama. Chtěla jsme ji odnést k řece, ale rozešla se sama a za minutu už po břicho ve vodě vyřvávala, abychom jí házeli klacky. Uf. Vážně mě vyděsila.
Zbytek dne už byl paráda a to ve společnosti Houžvičkových, kteří oba též statečně závovodili se svými psy. Koupačka v jezeru, které se Juka nemohla nabažit, zejména tedy aportování a lítání v písku. Kdo by to byl řek, že má za sebou nějaký závod. I Krupice si pěkně zaplavala a zalítala. Hanýsek po decentním smočení a jednom plaveckém tempíčku zalezla do rákosí a vyčítavě na nás hleděla. Pak už jen piknik, párek a limča, nakupování psího vybavení ve stánku.

Byl to prima den. Díky organizátorům, díky páníčkovi za pomoc (i když zapomněl baterky do foťáku a nechal si vybít mobil, takže neudělal jedinou fotku). A nejvíc díky Juce, která to se mnou stále táhne.


Další články


Kam dál

Reklama


Naděje pro čtyři packy