Jak jsme utahaly paničku

27. května 2013 v 16:17 | směčka |  Výlety
Tak jsme zjistily, že naše panička pořád jen pracuje u počítače, a usoudily jsme, že trochu pohybu a odreagování by jí prospělo. Zatímco jsme všechno chystaly, poslali jsme jí v pátek večer na přednášku Úvod do pozitivního posilování s Františkem Šustou, aby se nám tu nepletla. O něm jsem se dozveděly na internetu a bylo nám hned jasné, že jí na to musíme poslat. Občas je s ní totiž těžká domluva. Panička přišla dost pozdě, utahaná, asi se jí tam líbilo a jsme zvědavé, jak se to na ní projeví. Úkoly na víkend jsme si pěkně rozdělily, v sobotu venčily paničku Honey a Krú a v neděli Juka.

V sobotu v šest ráno jsme paničku probudily. Moc se jí nechtělo z postele a tak jsme musely zabrat. Juka štěkala, Honey jí oblizovala obličej, Krú šťouchala čumákem a když to nezabíralo, tak pomáhal i kocour Mort, který sekal drápkem do nohy koukající pod peřinou. Tomu neodolá nikdo. Takže jsme paničku konečně vykopaly a už to lítalo. Honem zabalit batoh, hlavně naše pamlsky, honem se oblékat, snídat nepotřebuje, nakládat do auta a jedeme. Krú chtěla řídit, ale pak si to rozmyslela, že si raději ještě v autě schrupne. Však to znáte, když dáte najevo, že něco umíte ostatní vám pak nedají pokoj.
Paničku jsme navigovaly na Kutnou Horu s malou zastávkou, která zahrnovala nakládání Bena a jeho paničky Lucky. Venku krásně lilo, stěrače stíraly a my pěkně nabíraly síly na ten sportovní výkon. Jaký? My to neřekly? Aha! Přihlásily jsme nás a paničku na dogtrekking Okolo Kutné Hory. Nakecaly jsme jí, že je to jenom 28 km, ale bylo to 31 a ještě nejmíň o dva kiláky se nám to podařilo protáhnout.


Na místě startu to bylo prima, všude samý pes. Paničky tam mírně zmatkovaly, ale než se nadály, měly vyplněné všechny papíry, v ruce koláč, mapu a v sobě panáka slivovice. Vypadaly dost vesele, tak jsme toho i s Benem patřičně využili a nenápadně je odtáhli ke stánku s psími potřebami. Vyšlo to, jsme teď bohatší o nové botičky, kdyby se nám moc ošoupaly pacičky a o nové gumicukové vodítko pro Juku na zítřek. Ben si na trek vyrazil ve zbrusu novém modrém postroji. Tímto se nám podařilo utratit většinu peněz našich paniček (oběd nepotřebují) a v nestřežené chvíli i sežrat paničce její koláč. No co, svačinu taky nepotřebuje.

Výlet byl bezvadný. Zvesela jsme si vykračovaly a vlekly paničku vpřed. Zejména z kopce nám to šlo dobře, to jsme jí i donutily trochu popoběhnout. Počasí nám přálo, bylo pěkně zamračeno a tak nám nevadilo ani občasné chození po silnici. Asi v půlce jsme paničkám dovolily občerstvovací přestávku v hospůdce. Ben se s námi rozdělil o obložený rohlík. Je to gentlemen.

Asi tak 10km před koncem se nám zdálo, že panička jde jaksi divně. Tlačily jí asi ty její boty. Chtěly jsme jí půjčit ty naše nové, ale byly jí malé. Tak jsme přemýšlely, jak ji morálně povzbudit. Honey navrhovala běžet za ní a kousat jí do zadku, ale Krú že né, že to negativní posilování není nejlepší metoda. Mohla by se naštvat a kousnout na oplátku nás. Tak jsme jí teda motivovaly pozitivně a když šla dopředu, tak jsem hezky táhly a chválily jsme jí. 2,5 km před koncem už to s ní zase vypadalo bledě, zdálo se, že každou chvíli umře. A tak jsme si řekly, že by bylo lepší, kdyby umřela až v cíli, protože takhle bychom nedostaly toho slíbeného buřta a taky kdo by se s tou mrtvolou tahal. Tak jsme se pořádně rozběhly a jelikož se nemohla už moc bránit, doběhly jsme s ní do cíle v "rekordním" čase osm hodin mínus půl hodina nakupování, mínus půl hodina v hospodě.
V cíli jsem jí odložily do mraveniště s červenými mravenci a vychutnaly si její dva buřty i s chlebem (večeři nepotřebuje) a poslaly jsme si Benovu paničku ještě pro vodu na zapití. Mravenci odvedli dobrou práci, takže se panička brzy zvedla na své opuchýřované nohy a po nějaké vzpamatovávací době s naší vydatnou pomocí dovrávorala k autu. Tak jsme se všichni zase naložili, posadili jsme paničku za volant a nechali se odvézt domů. Po cestě jsme si my psice pěkně dáchly a nabraly nové síly, abychom mohly večer zase vesele řádit.

Druhý den měla službu Juka. Trochu se na nás zlobila, že jsme jí paničku odevzdaly v tak nedobrém stavu, že takhle ten canicrossový závod určitě nevyhraje. A měla pravdu. Mohla být ráda za předposlední místo. Sice táhla jak o život, ale to závaží za ní strašně pomalu kmitalo nožičkama a navíc děsně funělo. Svůj účel to ale splnilo, panička v neděli odpoledne padla jak podťatá a po zbytek dne byla naprosto hodná a neotravovala nás ani žádným cvičením ani neustálým házením míčků ba dokonce si ani nijak nevynucovala naši pozornost.

Takže teď už nikdo nemůže říct, že svojí paničku zanedbáváme a že jí nedopřáváme dostatek pohybu.

Vaše Krú, Honey a Juka
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 


Naděje pro čtyři packy